Fejetony, recenze, úvahy, básně, povídky, blbosti.
Jé ahoj blogu, kde ses tady vzal?

Nestačím se divit, co všechno tu je.
Mazat tu nic nebudu, vše zde publikované má svůj důvod, pokud jsem byla blázen (či snad ještě jsem?), je tenhle zápisník jakýmsi cenzurovaným svědectvím. Něco jsem již před několika lety musela promazat, to v době, kdy mě někdo "stókoval" a také v době, kdy se na mě nejmenované osoby snažily vyhrabat co nejvíc špíny. To, co tu zbylo, je zde záměrně, aby to tehdá tyto osoby neměly tak lehké, spoustu záležitostí je zde interních pro některé pravidelné (mnohdy bývalé) návštěvníky tohoto blogu a co se může zdát být opravdu nevhodné nebo přehnané, je detailně promyšlené se záměrem někoho oklamat, ovlivnit, někomu říct pravdu, někoho vytrestat, na něco vzpomínat, něco uchovat, někoho vyzdvihnout a hlavně spoustu lidí vyprovokovat,... proč se co a jak dělo už moc dobře nevím, ale čím hlouběji do archivu doklikáte, tím emotivnější a méně smysluplné najdete příspěvky. Překopávat to tu rozhodně celé nemíním.
Především je zde spousta narážek na skutečnosti, které nově příchozí nemůže v žádném případě pochopit.

A proč to píšu? Zkrátka si nestěžujte na případné krávoviny.

Prosinec 2008

Nový rok?

31. prosince 2008 v 20:42 | Bugynkaa |  - Mé já a moje osobnost
Pro mě nic neznamená. Jenom další novej rok nudy.
Proto ani vám nehodlám nic přát.

2 dny do Vánoc a a vy už šílíte

22. prosince 2008 v 12:28 | Bugynkaa |  News/plus
Snad neni možný.... u mě Vánoce začínaj hodně pozdě a končej hodně brzo.
Fakt trapný ty statusy xDDDDDDDDDD

>> Vypadá to šťastně (povídka by Bugy)

9. prosince 2008 v 19:59 | Bugynkaa |  Vyjadřuji se
  • Osoby jsou vymyšlené a shoda jmen a událostí je čistě náhodná.
  • Zamilovaná/pohádka
  • 3 strany A4
  • Napsáno po dlouhé době netvorby
  • Znovu, děj a jména jsou úplně náhodná, nic to nemá společného se skutečností.
  • Ano ani inspirováno to nebylo skutečností
  • Ani sen to neni
  • Prostě jsem to napsala a je fuk proč
  • Jedinci pochopí


"Ty kouříš??" zeptala se šokovaně Míša své dcery, které právě z kapsy mikiny vypadla krabička cigaret.
"Ne, to… Tom si půjčil mojí mikinu a asi si je tam zapomněl, já nekouřim."
"Jasně, Tomáš se vešel do tvojí mikiny. Taky mi bylo 16, to já aspoň ale neměla problém říct svojí mámě, že kouřím."
"Hm bezva, ale já nejsem ty a ty nejsi tvoje matka."
" To je pravda, mojí matce nevadilo, že kouřím, dokonce si taky občas o nějakou cigaretu řekla. Každopádně mně to u tebe vadí!"
"Ale mami,…"
"No to na mě vůbec nezkoušej. Žádný ALE nechci ani slyšet. Přestaneš. Furt tu chodíš a naříkáš, že nemáš ani korunu, tak nekuř a vydělávej si!"
"Budu kouřit když budu chtít!"
"Aha, budeš kouřit, až na to budeš mít peníze! Mně to teď vůbec nezajímá, ještě začni chlastat a můžeš se odsud rovnou pakovat. Už takhle to tu smrdí kouřem z těch tvejch hadrů."
"Náhodou si pamatuju jak táta ještě nedávno kouřil, neřekla jsi mu ani slovo o smradu."
"On je aspoň dospělej a vydělává. Ty se tu flákáš a myslíš si, že ti všechno projde, no to ani omylem."
"Jo, Tomáš kouří a já taky a co je na tom, jemu rodiče nic neřeknou, navíc jemu to nevadí tak proč to vadí tobě s ním stejně trávim víc času než tady doma! Jo a ještě, když táta přijde a smrdí kouřem to ti taky nevadí nebo když z něj táhne pivo, to mu nic neřek…." zarazila se uprostřed slova dcera a trochu zmateně koukala na svoji usmívající se matku.
"… ty se mi směješ? Co je na tom k smíchu? Ty mi tu řídíš takovejhle život a ještě se tomu směješ?"
"Tak hele, nebuď drzá."
"No tak mi řekni, čemu se jako směješ?"
"Vzpomněla jsem si, že jsem prožívala něco podobného, vlastně kvůli tvému otci jsem začala kouřit a dalo nám dost práce než jsme se oba naučili to, že nechceme aby naše děti museli žít ve smradu."
"Jé, vy jste s tátou měli taky nějaký problémy? Já myslela, že jste byli vždycky dokonalý pár bez chybiček." zasmála se přidrzle dcera.
"Naopak. Na začátku to byla hrozná práce. Nikdo nás spolu neměl rád. Pro všechny jsme byli dobří jen odděleně. Tvému otci to vlezlo na mozek a nechtěl se mnou být. To jsem kouřila jako rafinérie, krabičku za dva dny a ještě jsem somrovala od ostatních, protože moje kapesný bylo 500,- na měsíc a byla jsem líná jít dělat. Hlavně jsem ani na práci neměla čas."
"No počkej, řekla jsi, žes byla líná pracovat a mně to teď vyčítáš? Taky jsi měla krabku na dva dny, to mně vydrží na 4. Jo a jak to, že jsi neměla čas pracovat? K tomu se bude určitě vázat ohromně dojemný příběh." zvážněla naoko dcera.
"No, neměla jsem čas pracovat protože… no… jsem ve škole propadala. Takže jsem se potřebovala ve volný čas učit."
"Jé propadala! Nedávno jste mi řekli, že táta taky ve škole propadal, tak proč mi pořád tu školu tak nutíte, vždyť vidíte, že to mám vrozený! Mám to po vás! Ha! Nemůžu si za to sama, že propadám, mám to dědičně! Jsem blbá dědičně!" rozzářila se dcerka ale hned se uklidnila, když viděla matčin nasupený výraz.
"Jenže já to neměla dědičně. A ty si za to můžeš sama. Měla jsem to z toho, že se se mnou tvůj otec po ročním vztahu rozešel a já se nemohla na nic soustředit, vlastně místo toho, abych se učila, jsem jen seděla a koukala před sebe a brečela. To mi vydrželo asi 4 měsíce, tak se nediv, že jsem začala propadat."
"No já teď mám trochu s Tomem problémy a bojím se, že bych dopadla stejně. Jak jsi to zvládla?"
"No jak, 4 měsíce jsem tvýho tátu uháněla dál, nepustila jsem ho z dohledu a neposkytla jsem mu tu jeho vytouženou volnost. Hrála jsem mu jak na srdíčko, tak na nervy."
"A proč jste se rozešli? To jako jen proto, že vás lidi dohromady neměli rádi nebo jak jsi to říkala?"
"No neměli nás rádi.. prostě nám to nepřáli. Mně říkali, že on je idiot a neumí si mě vážit, každej kluk se hned rozčiloval, že by mu šel jednu vrazit, jemu zase říkali, že je moc pod pantoflem, že si se mnou neužije života a že ho moc omezuju. Já ty lidi neposlouchala, ale jemu to lezlo na nervy. Pak mě taky nechal kvůli tomu, že měl moc práce a školy a neměl na mě náladu ani čas. Celkově jsem se mu hrozně odcizila a stala jsem se pro něj zbytečnou… po roce, co jsem ho tak moc milovala a snažila se pro něj být tou nejlepší a jedinou."
"To je idiot. Teda sorry. Stejně mi přijde divný, že se s tátou znáte už tak dlouho. Tomáš teď má něco podobnýho, je na mě dost protivnej a nedovedu si představit, že s ním jsem od šestnácti až do smrti. Ale na druhou stranu bych s ním chtěla být. Třeba se zklidní, ale co když ne? Co mám dělat, aby mě nenechal?"
"On tě nenechá. Prostě mu na všechno říkej: Ano, miláčku. Ne, miláčku. A pořád se na něj usmívej. Teda tohle kdybych aspoň já tenkrát dělala, tak takový problémy nemáme. Žer mu všechno co ti říká a nehádej se s ním, až se vezmete, tak mu to hezky vrať i s úrokama."
"No to jsou pěkný rady od vlastní matky."
"Bohužel to tak je."
"A kdy se to vlastně stalo?"
"To si pamatuju přesně. Poslal mě do prrryč 19. 10. 2008, měla jsem ten den akorát svátek. Nejhorší doba mýho života. Nikdy jsem tolik netrpěla. Je to to nejhorší, co se ti může stát. Přijít o toho, koho opravdu miluješ a nemoct s tím cokoli dělat. Co všechno já dělala za blbosti, abych si ho získala zpět. Ale bohužel, nic nepomáhalo, zničený Vánoce, Novej rok, zničený úplně všechno."
"A jak to dopadlo?"
"No přemýšlej, když se tu tak s tebou bavím. Že by: a žili spolu šťastně, vychovávali spolu děti a snad spolu i umřeli?"
"No jo vlastně, táta. A já se tak těším na nějakej hezky okořeněnej závěr… no a jak jste se k sobě vrátili?"
"Jak jsem říkala, 4 měsíce jsem mu ten pokoj nedala, Vánoce jsme spolu tak nějak oslavili, viděli jsme se na Silvestra a někdy v únoru jsem ho konečně zlomila. Asi mu KONEČNĚ došlo, že ho vážně miluju a že takovou holku už nesežene. Což je pravda. Kdo by vydržel ho přes všechno ponižování a výčitky a jeho nálady a stavy milovat 4 měsíce po rozchodu. Ani na chvíli jsem mu nepřestala říkat, že ho miluju a nepřestala jsem mu to dokazovat. Jemu to bylo celou dobu jedno, nevšímal si toho a choval se ke mně čistě kamarádsky. Pak se v něm něco zlomilo, vybrečel se mi na rameni, objal mě a řekl, že se mnou chce být dál."
"Jo a ty ses rozbrečela a pak se vám narodily tři děti."
"Ano, já se taky rozbrečela, protože na tohle jsem čekala takovou dobu, můžu říct, že za ty 4 měsíce se toho hodně naučil a byl ke mně pak úplně jinej, pozornější, laskavější, starostlivější. Hned mi začal tu protrpěnou dobu vynahrazovat, chodili jsme spolu do kina, vytáhla jsem ho dokonce i do divadla, chodili jsme spolu do knihovny, na pizzu, jezdili na chatu. Asi rok a půl po tom, když už jsem byla dospělá, jsme se přestěhovali do tohohle domu, který už tvému otci patřil po jeho dědovi. Tak jsme si splnili naše sny, máme barák, auto, tři děti, pár známých, každoročně dovolenou a spřátelený rodiče."
"To je až moc sladký."
"Myslím, že i za ty 4 měsíce si to zasloužím. Ty 4 měsíce byly víc než horror. Tím jsme ale nedořešili to tvoje kouření."
"Jé mami já jdu pozdě na sraz s Tomem jak jsi se tu rozkecala, čau!" vypadla dcerka během půl minuty z domu a ve dveřích se div nesrazila se svým právě přicházejícím tátou.
Míša si akorát utřela slzy, když její muž nakoukl do pokoje.
"Ahojky Miláčku." hned ji objal a dal jí pusu.
"Ahoj Zlatíčko. Co že jdeš tak pozdě? To kdybych věděla, tak si s tou večeří vyhraju víc."
"Měl jsem dnes hrozný práce, už jsem myslel, že se domu nedostanu. Praha celá zasekaná, všude to…" rozvyprávěl se Míšin muž a ona mu přinesla večeři. Sedla si a poslouchala ho, pozorovala, jak neví, jestli má dřív vyprávět nebo polykat sousta a rozlil se v ní jako po několikáté ten teplý pocit štěstí. Vyprávění toho příběhu v ní vyvolalo moc vzpomínek, ale neřekla to nahlas, mohl by se urazit nebo by byl otrávenej, raději mlčela a poslouchala ho. Metoda dlouholetého manželství.
"… a kam letěla ta naše holka? Sotva mě stihla pozdravit."
"Za Tomem, je mi jasný, že dneska už nepřijde."
"Pěkný. No já si jdu teď dát sprchu a pak rovnou do postele, jsem utahanej, to vážně není možný ta doprava z v centru Prahy, měli by …" vycházel z pokoje do chodby a pak do koupelny. Míša se zvedla, dodělala věci, co měla rozdělané, než si po tak dlouhé době pohovořila s dcerkou a šla si lehnout. Po pár minutách cítila na ramenech studené kapky vody.
"Kolikrát ti mám ještě říkat, ať nechodíš spát s mokrejma vlasama." zamumlala z polospánku a ani se neotočila.
"Říkej mi to pokaždé, znovu a znovu, prosím." políbil svou ženu za krk a vlezl si k ní pod peřinu.
"Honzí… víš, že mě fakt štveš." otočila se k němu Míša a dala mu pusu na dobrou noc.
"Vím." přitiskl si ji k sobě a čekal, jestli mu ještě něco řekne, než usne úplně. Když se nic neozývalo, dodal ještě šeptem:
"Zapomněl jsem ti říct, že zítra mám volno. Budeme mít půl dne jenom pro sebe."
Byl kvůli tomu volnu na sebe hrdý a věděl, že i když už to asi neslyšela, bude další den moc ráda. Se třemi dětmi se jim jen těžko stávalo, že by měli čas jenom sami pro sebe.

xDDD to mě dostalo! - vtip, Paroubek xD

9. prosince 2008 v 19:39 | Bugynkaa |  Úsměv
U osamělé farmy daleko od města zazvoní tři poutníci - Žid, Muslim a Paroubek.
Farmář jim otevře a oni prosí o nocleh.
"Mohu vás ubytovat, ale mám v domě místo jen pro dva. Jeden bude muset přespat ve chlévě."
"To nevadí," říká muslim, "jsem zvyklý na nepohodlí."
V noci znovu zvonek, farmář jde otevřít a za dveřmi muslim:
"Já jsem sice slíbil, že přespím v chlévě, ale nikdo mi neřekl, že je tam taky kráva. Tak to opravdu nemohu."
"Mně kráva nevadí," řekne Žid, "přespím tam já, ať nejsou potíže."
Za chvíli zvonek, farmář jde otevřít, za dveřmi Žid:
"Mně opravdu kráva nevadí, ale tam je taky prase. Nezlobte se, je šábes, nemohu sdílet jednu místnost s něčím tak nečistým, jako je prase."
"Prosím vás, vy toho naděláte," houkne Paroubek.
"Ve chlévě budu spát já a hotovo. Dobrou noc!"
Za chvilku zvonek.
Farmář jde otevřít a za dveřmi kráva a prase.

Vtip: Chirurgové

1. prosince 2008 v 8:34 | Bugynkaa |  Úsměv
Chirurgové se spolu dohadují, jací jsou nejlepší pacienti:
První chirurg řká: "Mně se líbí operovat účetní, když je otevřeš, vše je uvnitř krásně seřazeno jak podle čísel.."
Druhý říká: "Já rád operuju elektrikáře, maj orgány označený barvami a tak se nikdy nezmýlíš."
Třetí odpovídá: "Ne, podle mě jsou nejlepší kniovníci, vše mají seřazeno jak podle abecedy."
Čtvrtý na to: "Nesouhlasím, lepší jsou mechanici, ty sebou přinesou i náhradní díly, které je třeba použít."
Pátý jim na závěr říká: "Nene, je mi líto, musím s vámi nesouhlasit. Nejlepší pacienti, co můžete operovat, jsou politici. Ti zkurvenci nemají žaludek, nemají srdce, nemají koule a navíc jejich mozek a prdel jsou zaměnitelné úplně vzájemně.

(jedinci asi nepochopí.... prostě si všiměte jenom toho co řiká ten poslední a berte to jako zesměšnění politiků)