Fejetony, recenze, úvahy, básně, povídky, blbosti.
Jé ahoj blogu, kde ses tady vzal?

Nestačím se divit, co všechno tu je.
Mazat tu nic nebudu, vše zde publikované má svůj důvod, pokud jsem byla blázen (či snad ještě jsem?), je tenhle zápisník jakýmsi cenzurovaným svědectvím. Něco jsem již před několika lety musela promazat, to v době, kdy mě někdo "stókoval" a také v době, kdy se na mě nejmenované osoby snažily vyhrabat co nejvíc špíny. To, co tu zbylo, je zde záměrně, aby to tehdá tyto osoby neměly tak lehké, spoustu záležitostí je zde interních pro některé pravidelné (mnohdy bývalé) návštěvníky tohoto blogu a co se může zdát být opravdu nevhodné nebo přehnané, je detailně promyšlené se záměrem někoho oklamat, ovlivnit, někomu říct pravdu, někoho vytrestat, na něco vzpomínat, něco uchovat, někoho vyzdvihnout a hlavně spoustu lidí vyprovokovat,... proč se co a jak dělo už moc dobře nevím, ale čím hlouběji do archivu doklikáte, tím emotivnější a méně smysluplné najdete příspěvky. Překopávat to tu rozhodně celé nemíním.
Především je zde spousta narážek na skutečnosti, které nově příchozí nemůže v žádném případě pochopit.

A proč to píšu? Zkrátka si nestěžujte na případné krávoviny.

Listopad 2010

Pohádka na dobrou noc

28. listopadu 2010 v 21:44 | Bugynkaa |  Vyjadřuji se
Šel Panáček krajem, když tu uviděl nádhernou Vílu, na první pohled se do ní zamiloval. Snažil se o ni všemi způsoby, ale víla ho odmítala. Nesla prokletí, které by jí roztrhalo srdce. Ale Panáček si byl svojí láskou jistý, nechala se zmást až větou: "Na rukou bych tě nosil a nikdy se na jinou ženu ani nepodíval." a tak tedy Panáčkovi podlehla pod jednou podmínkou: "Dobrá tedy, ale nikdy se nesmíš na jinou ani okem podívat. Pokud se tak stane, zmizím, a už nikdy mě nenajdeš."
"Jak bych mohl." Tak panáček souhlasil, protože láska v jeho srdci byla neoblomná.
Žili si s Vílou krásně, měli stádo oveček, koníčky, rybník s vrbou a vedlo se jim pěkně. Neměli žádné nepřátele a všem pomáhali. Jednou, po deseti letech, jel kolem jejich chaloupky stříbrem zdobený kočár. Víla byla pást ovečky a Panáček na zahradě sekal dřevo na ohýnek. Z kočáru vystoupila krásná bohatá pani a dívala se na Panáčka.
"Zdáš se mi být statným silákem, pojď ke mně na zámek."
Panáček měl plnou hlavu své Víly a na zámeckou pani se ani nepodíval. Tak šla tedy blíže k němu a pravila: "Jsem nová paní zámku, kterému patří i tvůj statek a můžeš o něj přijít. Neodmítneš přece návštěvu u mě. Že ne?!" zněla trochu výhružně.
Tak se jí Panáček zadíval do krásného obličeje a řekl: "Jak bych mohl."
Jel s paní na její sídlo a tam se cpal nejrůznějšíma lahůdkama z celého světa, pobavil se s panstvem a večer jel zpět domů. Měl plnou hlavu své hodné Víly, která na něj doma určitě ve strachu čeká. Vešel do světnice, ale byla prázdná. Podíval se do postele, ale ta byla také prázdná. Vydal se projít jejich zahradu a pole, ale Víla nikde. Po noci plné smutku si vzpomněl na podmínku, vyřčenou před lety. Jestli se jednou jedinkrát podívá na jinou ženu, jeho milá zmizí a už se nikdy nevrátí.

Tak chodí Panáček po celém světě dodnes a hledá svoji Vílu, oběma už steskem puklo srdce. Ale co se stane, nedá se vrátit.

Zase jednou realita :-D

15. listopadu 2010 v 9:00 | Bugynkaa |  Úsměv
prosba

Kvalitní filosofie života

3. listopadu 2010 v 8:33 | Bugynkaa |  Úsměv
df